LUKÁŠ HOUDEK
ARTWORKS
Happiness / Štěstí
mixed media, 2021
Dědu jsem nikdy doopravdy nepoznal, vybavuju si ho jen velmi matně. Zemřel, když mi byly čtyři roky. Na infarkt. Babička to nedokázala pochopit. Přestože začala pár let po jeho odchodu aktivně žít, měla spoustu nápadníků i milenců a procestovala spoustu zemí, nikdy na něj nezapomněla.
S babičkou jsem trávil hodně času. Spávali jsme v jejich manželské posteli a dlouho do noci mi vyprávěla příběhy. Z dětství za války, z cestování nebo ze života s dědou. Těm posledním jsme se hurónsky smáli. Babička to uměla podat. A mě mrzelo, že jsem ho nezažil. Vždycky jsem si takového hodného a zábavného dědečka přál.
Než jsem se narodil, dostala ale moje mamka, jeho snacha, podmínku, že se musím jmenovat Jaroslav po něm. Jako můj táta. Mamce se ale to jméno nelíbilo, a tak mě po porodu tajně pojmenovala jako Lukáše. Neměl mě kvůli tomu rád a odstrkoval mě. Netušil jsem to. Od mamky jsem se tuhle pravdu dozvěděl jen tak mimochodem relativně nedávno při pití kafe v kuchyni.
Překvapilo mě to. Nezapadalo to do příběhu, s nímž jsem vyrůstal. A začal jsem se postupně rozpomínat na zábavné historky z dětství. Jak o babičku přerazil židli, když bránila mého tátu, aby ho nezmlátil, jak ji nutil spát po svém boku, přestože chrápal tak, že nemohla unsout, nebo jak ji nechal s dětmi spát venku, protože přišla pozdě od kamarádky.
Nedotknutelnou pozici má u nás děda, otec rodu, dodnes. Vždy, když mou 92letou babičku navštívím v domově s pečovatelskou službou, na něj s láskou vzpomíná. Vypráví mi ony historky, abychom se jim společně smáli. Dělá jí to dobře. A tak se směju a mlčím. Rozumím jí. Byl to její život, její realita. Nepřísluší mi jí to dnes kazit konfrontací.
Zatímco se v takových situacích místnost pomalu plní pachutí a otazníky, děda se na nás usmívá z černého rámečku postaveného na mikrovlnce.
Babiččino rukou psané vyprávění vytištěné na povlečení:
Bylo mi asi šestnáct let, tatínek měl sestru ve Struhadlech. Ta měla dceru a ta se vdala a byla v Jarově. A v Jarově byla tenkrát taneční zábava, tak jsem na ní jednou šla. A našla jsem si mýho muže, kterej je taky z Jarova.
Tak jsme se seznámili, zamilovali jsme se do sebe. A on potom přišel k našim rodičom a žádal je o ruku, jako že by si mě chtěl vzít. A já jsem byla doma na tý chalupě, měli jsme ty pole, dělala jsem na nich. A maminka s tatínkem řekli, aby se přistěhoval do těch Blizanov, aby tam šel. On byl vyučeným záměčníkem a měl práci v Plzni. A přišel a řekl: „A ty se rozmysli. Buď půjdeš se mnou do tý Plzně, tam si najdeme byt a budeme tam, anebo se rozejdeme. Já na chalupu dělat nepůjdu.” No a já jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se pro něj.
Jeho rodiče měli v Jarově starou chaloupku. To bylo zrovna, když Němci dávali pozemky a tudlecto Čechům. Tak oni se rozhodli a odstěhovali se do pohraničí. Odstěhovali se do Stříbra, zabrali tu chalupu a pole. A my jsme se vzali a já jsem s nima rok v tý chalupě bydlela. Potom jsme bydleli deset let v nájmu v Nerudovce. Pak se uvolnil byt od města, kde jsem prožila šedesát let.
Já jsem měla dost práce, měli jsme dvě děti, a já na to byla sama. V tom mi děda nepomáhal. Ale chtěl mít doma pořádek, byl dost pedant. Kolikrát, když jsem mu žehlila košili, žehlila jsem mu límeček, manžety, rukávy a ten předek. A on ji jednou vzal a vokazoval to mý sestře: „Podívej se, jak ta naše máma pere! Todle mi dala, že to je pod kabátem a není to vidět! Já se pak vysvlík a měl jsem to zmuchlaný!” Na všechno byl pedant. Ten když někam šel, musely se mu boty blejskat a všechno akorát. Když jsme šli k muzice, tak vymydlenej, navoněnej. Ale měli jsme se rádi a prožili jsme hezkejch pár let.
Děda byl o něco starší než já. Rozuměli jsme si. On měl takovej zvyk, že pořád hvízdal. Ať šel, kam šel, pořád hvízdal. Žíli jsme spolu asi třicet let, peněz jsme moc neměli. On byl takovej srandista, tak jsem si s nim opravdu užíla. Taky jsme se občas pohádali, ale jeden bez druhýho jsme nemohli bejt. Pořád jsme byli spolu. Když jeden někam šel, tak druhej: „Kdepak jsi byla? A jakpak dlouho?”
Děda spal dobře. Jak lehl, tak spal. A chrápal. Já na to ale nebyla zvyklá. Když šel kolikrát spát pozdějc, než já, tak mě probudil a začal chrápat. A já nemohla spát. Tak jsem se zvedla a šla jsem do kuchyně, kde jsme měli takovou stoličku. A na tý jsem seděla v noční košili u malých kamínek. Byla mi tam zima. On tam pak vždycky přišel a nadával: „Ty ses zbláznila. Co tady děláš takhle v noci?” A já jsem mu říkala: „Protože chrápeš a já nemůžu spát!” A on říkal: „Já za to nemůžu a tak už sis na to mohla taky zvyknout! Kdopak z lidí tohleto dělá?” A chtěl, abych se vrátila do ložnice, že jsem jeho žena, tak mám spát u něj. Takže jo, taky jsme měli mezi sebou šarvátky. Jinak si nemůžu stěžovat.
Jezdili jsme na chatu. Napřed jsme jezdili na motorce, to jsme neměli auto, a to jsme měli pejska – Pusinu – a ta štěkala. Měla jsem ji na sobě a zpívali jsme si po cestě. My jsme moc peněz neměli, ale každej rok jsme jezdili na dovolenou. Ono se moc jezdit nemohlo, ale poprvý jsme vyjeli asi na loď do Ruska. To jsme letěli do Oděsy a tam odsud jsme jeli asi tejden na velký lodi. Vešlo se tam asi dvaatřicet autobusů. Nahoře jsme měli kupé s ještě jedněma známýma. A objeli jsme takhle asi šest přístavů. Nejvíc jsme ale jezdili do toho Chorvatska, hlavně na Makarskou. Pak jsem jezdila hodně i sama, když děda umřel.
Děda byl dost žárlivej. Ten mě chtěl mít jenom pro sebe. A já si někdy vyšla. Šla jsem ke kamarádce s dětma, daly jsme si štamprdli, já se tam zdržela. Když jsem přišla domů, tak bylo zamčeno a děda mě nechtěl pustit domů. A řekl: „Kde jsi byla doteďka, jdi si zas.” A tak jsem tu noc spala s dětma někde venku. Vícekrát jsem už pak na žádný návštěvy nechodila. V tomhle byl důslednej. Chtěl mít svůj pořádek, trval si na tom. To neexistovalo, abych si třeba vyšla mezi chasu. Jen jsem chodila každou neděli do kostela. K tomu nás vedla už maminka, to byl náš zvyk.
S dědou jsme měli dobrej život. Jenže děda brzy umřel, v pětašedesáti letech. Dostal infarkt. Nemohla jsem uvěřit, že v jednom dni tak náhle umřel. A bylo po všem. Po jeho smrti už jsem nikoho nehledala, tak jsem sama. Vošklivá jsem nebyla. Byla jsem pěkná, taková macatá. Chodili za mnou a nabízeli se mi, ale já jsem už nikoho nechtěla. Zůstala jsem sama. Chyběl mi potom. Ani jsem se s ním nestihla rozloučit.
Kolikrát jsem si v noci na dědu vzpomněla, vyprávěla jsem mu a povídali jsme si. Když se mi někdy v noci o dědovi zdá, tak vzpomínáme na to naše mládí, co jsme spolu prožili. On mi kolikrát něco připomene a já jemu taky. Někdy to jsou blboviny. A ráno, když se probudím, tak si řeknu: „No, to jsem měla zase sny. Děda už je přece dávno pryč. Vždyť jsem sama.”
Ze smrti mám strach. Ale když je mi někdy zle, tak prosím Boha, aby si mě už vzal, že už mám nárok, že už tu jsou leta a že samostatná nejsem a bylo by třeba, abych už přišla pryč. Nevím, jak to dopadne. Zatím se mi všechno dařilo, tak věřím, že i ten konec dopadne tak, že budu tak nějak spokojená.
I didn’t really get to know my grandpa; I only have vague memories of him. He died when I was four years old. Heart attack. My grandma just couldn’t understand it. Even though she started to live actively a few years after he left, she had many suitors and lovers and traveled to many countries; she never forgot about him.
I used to spend a lot of time with my grandma. We used to sleep in their king-size bed, and she was telling me long stories till the night; from her childhood during the war, her travels, or her life with grandpa - we always laughed so hard to these. Grandma was a good storyteller. And I felt so sorry that I hadn’t really met him. I’ve always wished for such a lovely and funny grandpa.
Before I was born, my mom, his daughter-in-law, was given the condition that I should be named Jaroslav after him. Like my dad. My mom didn’t like this, so after giving birth, she secretly named me Lukáš. He despised me because of that and was pushing me aside. I had no idea. I’ve only learned this truth from my mom randomly while drinking a coffee in the kitchen.
It surprised me. It didn’t match the story I grew up with. And I started to recollect more funny stories from my childhood. How he broke the chair on my grandma when she was protecting my father from being beaten by him, how he forced her to sleep next to him even though he was snoring so bad she couldn’t fall asleep, or how he let her and the kids sleep outside because she came back late from a visit to her friend.
The position of my grandpa, the head of the family, is untouchable to this day. Every time I visit my 92-years-old grandma in the retirement home, she remembers him fondly. She tells me those stories to laugh together. It makes her feel good. So I laugh, and I keep quiet. I get her. It was her life, her reality. It’s not my place to spoil it for her with confrontation.
While the room is filled with a bad aftertaste and question marks in these situations, my grandpa is smiling at us from the small black frame standing on the microwave.
Handwritten text of grandmother Josefa on the bed sheets:
I was around sixteen years old, my dad had a sister in the village of Struhadla. She had a daughter who got married and lived in Jarov. And in Jarov there was a dance party, so I went. And I found myself my husband who’s from Jarov too.
So we met, fell in love. And he came to my parents and asked for my hand - like he would like to marry me. And I was home in that farmstead; we had those fields I’ve been working at. And mom and dad said he should move to Blizanov. He was a locksmith and had a job in Pilsen. He came over and said, “Make up your mind. Either you come with me to Pilsen, we find a flat and live there, or we break up. I will not work on some farmstead.” So I made up my mind. I chose him.
His parents had a little old house in Jarov. It was back then when Germans were giving out lands and stuff to Czechs. So they decided to move out to the borderlands. They moved to Stříbro, took that house and the field. And we got married, and I lived together with them in that house. Then we lived for ten years in a rental in Nerudova street. And then the flat from the city got free, and I spent sixty years there.
There was a lot of work, we had two kids, and I was nurturing them and taking care of the household on my own. Grandpa didn’t help me with that. But he wanted to have a clean home; he was pretty pedantic. When I was ironing his shirt, I ironed the collar, the cuff, the sleeves, and the front. Once, he took it and showed it to my sister: “Look how she is washing it! She gave me that saying it’s under the coat and no one can see! I took it off and it was all wrinkled!”. He was pedantic about everything. When he went out, everything had to be perfectly clean and just right. When we went out for some music, he was all cleaned up and smelling nice. But we liked each other and spent some nice years together.
Grandpa was a little older than me. We got along. He had this thing; he was whistling all the time. Anywhere he went, he whistled. We lived together for thirty years, we haven’t got much money. But he was a funny guy; I enjoyed my time with him. Sometimes we argued, but we couldn’t live without each other. We were together all the time. If one of us went somewhere, the other was like, “Where did you go? For this long?”
Grandpa slept well. No troubles falling asleep. And he snored. I wasn’t used to that. Sometimes when he went to sleep after me, he woke me up and started to snore. And I couldn’t sleep. So I got up and went to the kitchen, where we had this little stool. And I sat there in my nightgown next to that tiny little stove. I was cold there. He always came and scolded me: “You’re crazy. What are you doing here at night?”, and I always told him: “Because you snore and I can’t sleep,” and he used to say: “It’s not my fault, and you could have gotten used to it by now! Who does this?” and he wanted me to come back to bed because I am his wife, so I’m supposed to sleep next to him. So yeah, we had some fights. But I can’t really complain.
We used to go to the cabin. At the beginning on his motorbike, we didn’t have a car, and I had a dog – Pusina – and she was barking. I held her on my body, and we were singing on the way. We didn’t have much money, but every year we went on a vacation. You couldn’t really go anywhere, but we went on a boat trip to Russia for the first vacation. We flew to Odessa, and from there, we sailed for around a week on a big boat. You could fit approximately thirty-two buses in there. We had this coupé upstairs with some friends. And we visited about six ports like this. Most often, we went to Croatia, to Makarska. After grandpa died, I even went by myself many times.
Grandpa was quite jealous. He wanted to have me only for himself. And I sometimes went out. I went to my friend with the kids, we had a drink, and I stayed a little late. When I came back home, it was locked up, and grandpa didn’t want to let me in. He said: “You go back where you were until now.” So I slept somewhere outside with the kids. I never went to visit again. He was thorough on that. He wanted to have his order, and he insisted on that. Going out with the young people was just unthinkable. I only went to church every Sunday. That was my mom’s doing; it was our habit.
We had a good life with grandpa. But grandpa died soon when he was sixty-five years old from a heart attack. I couldn’t believe he would die so suddenly in one day. That was it. I wasn’t looking for anybody else after his death, so I’m on my own. I wasn’t ugly. I was pretty, a little curvy. There were some offers from the guys, but I didn’t want anybody anymore. I stayed on my own. I missed him. I didn’t get to say goodbye.
Sometimes at night, I remembered him, I told him stories, and we talked. Sometimes when I dream of him at night, we remember our youth, what we lived together. He reminds me of some things, and I remind him. Sometimes they’re some stupid little things. And in the morning, when I wake up, I tell myself, “What a dream. Grandpa is long gone. I’m on my own.”
I’m scared of death. But sometimes, when I’m unwell, I beg God to take me; I earned it, I’m old enough, and I’m not self-reliant enough, and it would be around time for me to go. I have no idea how it will end. Everything went well for me so far, so I believe even my end will be somehow to my liking.