Výročí / Anniversary (2012)

1/9
Výročí / Anniversary
(2012)

Před jednadvaceti lety ve sklepě maloměstského činžovního domu donutil tehdy asi šestiletého chlapce jeden z mladíků, aby mu byl po vůli. Po příchodu dítěte domů si matka všimla, že je její syn nějak zamlklý. Vyzvedla ho proto na kuchyňský stůl a on jí po svém sdělil, co se stalo. Ve shonu, ve kterém se právě při obstarávání domácnosti matka zmítala, pravý význam synových slov nepochopila. Mávla jen rukou se slovy, že se mu jen něco zdálo, aniž by si uvědomovala, jakou realitu se snažil svou dětskou mluvou odhalit.
Syn postupně rostl, zatímco zážitek z vlhkého sklepa si nesl s sebou. Nesl si s sebou i myšlenku, že matka situaci, se kterou si nevěděla rady, hodila za hlavu. Že ho podezřívala, že si ji vymyslel. Když si potom syn začal v pubertě uvědomovat svou odlišnou sexuální orientaci, vracela se také čím dál častěji sklepní etuda. Současně v něm rostlo obviňování matky, jemu nejbližší osoby, ze zamlčení a zametení této zásadní situace pod práh. Neuměl jí odpustit a v náznacích jí její selhání dával najevo.
V dospělosti se mu potom podařilo postupným otevíráním se svému okolí se zážitkem z dětství vyrovnávat. Náhodná setkání s pachatelem v ulicích maloměsta, kde vyrostl, už poměrně zvládal. Přesto se při nich často neubránil husí kůži.
Z poklidného, téměř vyrovnaného života ve velkoměstě, ho ale vytrhla zpráva o pachatelově smrti. Ta se později ukázala jako nepravdivá. Vyvolala v něm ale potřebu tuto etapu v sobě nadobro uzavřít a odpustit – jak jemu, tak sobě i své matce.
Od doby fatálního setkání ve špinavém sklepě právě uběhlo jednadvacet let. Syn se proto rozhodl vytvořit dar s blahopřáním, který k tomuto jubileu svému pachateli osobně předá. Tím darem bylo album plné vlastních fotografií z doby, kdy musel na malém městě s touto zkušeností žít, držet ji ukrytou v sobě a snažit se s ní sám vyrovnat. Doufal, že tím dá pachateli najevo, že o setkání ví, a že tím současně tuto kapitolu sám pro sebe uzavře. Aspoň na čas.
Syn si uvědomil, že musí o tomto kroku informovat také svou matku. Nedokázal totiž předvídat, jak může pachatel na své odhalení reagovat. Jednoho dne, kdy se k akci rozhodl, proto oba dva předměty před svou matku postavil s tím, že ona sice nebude s jejich předáním souhlasit, ale syn by byl rád, aby se matka připravila na případné následky. Když se nic netušící matka se zájmem do čtení blahopřání ponořila, po několika vteřinách pohlédla zděšeně do synových očí, zatímco jí po tvářích stékaly slzy: „Cože?!? Proč jsi mi to nikdy neřekl?! Zabila bych ho!“ Takovou reakci syn nečekal. Argumentoval, že o tom přeci matka odjakživa ví, že sama situaci nechtěla nijak řešit a zametla ji pod koberec. Pachatelova matka byla přeci její spolupracovnice. Už jen proto nechtěla, podle synova úsudku, situaci řešit. Navíc v teráriu postkomunistického maloměsta.
Ukázalo se, že matka slova svého šestiletého syna nepochopila. Netušila, čím si prošel a proč se snažil při první příležitosti rodné město mermomocí opustit. Když syn matce své odhodlání předat dar svému pachateli popsal, souhlasila. Chápala to.
Po další společné diskusi ale matka se synem nakonec došli ke společnému rozhodnutí, že dar pachateli nepředají, aby předešli dalším možným lidským tragédiím, které by mohl vyvolat. Svůj účel, přestože nebyl tím prvotním, dar k výročí fatálního setkání splnil. Odstranil bariéru, kterou mezi nimi mnohaleté mlčení postavilo, a syn matce odpustil.